Markétina tříměsíční výzva

Kojící příběh č. 2

Nabízím další posilující kojící příběh, který dokládá, že některé ženy opravdu nemají kojení “zadarmo”. Zároveň ilustruje jeden velký paradox. Když se žena dokáže smířit s myšlenkou, že kojit nebude (či nebude kojit plně), když si v hlavě srovná, že to není její selhání a že není špatná matka, uklídní se, miminko se také uklídní a mléka najednou začne být dostatek:) Markéta je velká bojovnice, na kterou osud vytáhnul sérii různých kojících úskalí. Vypořádala se s nimi hrdinně a nakonec začala ve třetím měsíci svého syna plně kojit. Jak konstatuje v rozhovoru: “Plně kojit jsem začala, až když jsem se dokázala dostatečně uklidnit…”

Markéto, děkuji Vám za rozhovor a přeju hodně zdraví Vám i dalšímu miminku, které je na cestě. Věřím, že kojení si tentokrát užijete;)

Markéto, před porodem jste se na kojení nějak připravovala nebo jste měla jiné starosti a priority?

Byla jsem v té době studentka na vysoké škole a ještě jsem na částečný úvazek pracovala – asi až do 36. týdne. Ohledně kojení jsem hlavně řešila to, že mám vpáčené bradavky. Hledala jsem si informace, jak prsa s vpáčenými bradavkami na kojení připravit, nosila jsem formovače. Vzhledem k mému vzdělání (fyzioterapeutka, instruktorka plavání miminek) jsem měla i dost předchozích informací o kojení, jeho prospěšnosti a technikách. 

Věřila jste si před porodem, co se kojení týká? Jste z prostředí, kde kojení je přirozené?

Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych svoje dítě nekojila. Věděla jsem, že jsou ženy, které kojit nemohou, ale byla jsem mladá a zdravá, takže mě nenapadlo, že by to nemuselo jít. V mém okolí vnímám až přehnaný tlak na to, že by ženy měly kojit. Stále okolo sebe slyšíte jak je to pro dítě nejlepší a přirozené. V minulosti to nebylo běžné, ale například já sama i moji sourozenci jsme kojeni byli. Moje kamarádky taky děti kojily, takže mi to přišlo přirozené a hlavně očekávané, že budu kojit.

Jak proběhl porod a období těsně po něm? Jaké bylo Vaše první kojení??

Porod byl docela dramatický. Vzhledem k určitým komplikacím ve dvou chvílích nebylo daleko k tomu, aby porod proběhl operativní formou. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Vzhledem ke komplikacím bylo třeba porod trochu urychlit – začal tím, že mi praskli vodu. Nakonec porod trval asi 9 hodin, syn se narodil přirozeně. I když ho bylo nutné resuscitovat, dostala jsem ho hned, jak to bylo možné, k sobě skoro na celé dvě hodiny. Následujících asi 6 hodin musel zůstat v inkubátoru. Vážil 2850g.

Ráno po porodu proběhlo první ‚přiložení‘ za asistence sestry na šestinedělí, které bylo doslova tragické. Sestra byla starší a taková neurvalá. Byl z ní i z jejích rukou cítit cigaretový kouř a já jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Takže se syn ani moc nepřisál a já si hlavně říkala, ať už je to za námi a rychle jsem to vzdala.

Naštěstí se mi pak věnovala lékařka – známá z vedlejšího oddělení, která si na mě našla čas, poté co jsem ji situaci popsala a postěžovala si. Vysvětlila mi, co a jak, a doporučila, ať zkusím odstříkávat mléko ručně a krmit přes stříkačku. Nikdo se mi potom moc nevěnoval, takže jsem ani netušila, kolik mléka bych měla do syna zkusit ‚nacpat‘ a kdy dávky zvyšovat. Pouze mi pan doktor asi druhý den přišel říct, že syn ještě stále nepřibírá a že bychom měli začít s dokrmem. Byla jsem výrazně proti a tak jsem se začala snažit víc, ale syn byl malý, začínala se mu projevovat novorozenecká žloutenka a pít nechtěl. Jen spal. Ale nevzdávala jsem to – nechtěla jsem po tak krátké době. Dokonce jsem se ubránila i když jsem jednou zaslechla nějaké šeptání sester na chodbě o tom, že bych ho měla dokrmovat. Sestra, co mu brala krev na vyšetření žloutenky (moje oblíbenkyně z prvního přikládání) si stěžovala, že mu to neteče. Ale ustála jsem to. Možná jsem to měla vzdát už ten třetí den, ale nechtěla jsem. Ještě když nás propouštěli, tak se ona sestra snažila nacpat manželovi, který je lékař, s sebou domů umělé mléko. O mě si asi v tu chvíli myslela své…

Byla jsem ráda, že jdeme domů, ale bohužel problémy s kojením trvaly. Syn měl dostávat stále více mléka, nepřisával se, odstříkávat ručně bylo čím dál náročnější, ruční odsávačka, co jsem měla doma, mi vůbec nefungovala…

Když přišly první kojící problémy, jak jste to prožívala? Kdo Vás a jak podpořil?

I když bylo stresující, že to nejde úplně samo, stále jsem si nepřipouštěla, že bych nekojila. V prvním týdnu jsem si domluvila návštěvu laktační poradkyně. Ta mě podpořila, zkontrolovala techniku a vyslovila názor, že syn má příliš krátkou uzdičku pod jazykem a proto se mu špatně saje. Uzdičku nám u dětského zubaře bez okolků přeřízli, ale nijak výrazně nám to nepomohlo. Mezitím mi manžel domů dovezl velkou elektrickou odsávačku, ale ani ta ze mně ze začátku moc mléka nevytáhla. Absolvovala jsem jednu konzultaci se staniční sestrou na šestinedělí a po domluvě jsme tedy týden po porodu začali i s dokrmem. V tuto chvíli mně velmi pomohl telefonát s mojí známou – lékařkou, která sama kojila dvojčata. Známá mi řekla, že mateřské mléko je pro dítě důležité kvůli imunitě, a na to mu stačí půl na půl dokrm a mateřské mléko. Byla jsem tedy ochotna slevit a začali jsme s umělým mlékem. Stále jsem ale bojovala s odsávačkou, která jakoby nefungovala. Mléka moc nepřibývalo.

U prvních kojících problémů ale nezůstalo, Vaše kojící trable pokračovaly až prakticky do 3. měsíce. Můžete se pokusit nám to vše popsat?

Už si přesně napamatuji časovou posloupnost, jasně si vzpomínám na koloběh odsávání, přípravy umělého mléka, kojení a popravdě i dokončování seminárek do školy. K tomu všemu jsme se ještě stěhovali do nového bytu, když byly synovi asi 4 týdny. V té době už jsem jakž takž zvládala odsávat půl denní dávky mléka, ale kdykoli jsem syna k prsu přiložila, začal plakat a nechtěl se ani přisát. Krmila jsem ho z lahve. Naštěstí jsem se opět dostala ke staniční sestře z novorozenecké JIP, která nechtěla věřit, že mi elektronická odsávačka pořádně nefunguje. Když jsem s ní probrala vše, co mě trápilo, kladla mi na srdce důsledně pít a to hlavně pravidelně, ne nárazově. A zároveň mi doporučila, abych syna k prsu chvíli vůbec nedávala, protože mě to příliš stresuje, když pláče a nepije. Ujistila mě, že když budu pravidelně odsávat, aniž bych syna měla u prsa, o mléko nepřijdu.

Co podle Vás ve 3 měsících rozhodlo? Co pomohlo tomu, abyste dosáhla plného kojení?

Myslím, že to byl okamžik, kdy jsem se dokázala dostatečně uklidnit, byli jsme přestěhovaní, měla jsem dokončený semestr ve škole. Také to byl právě okamžik, kdy jsem syna přestala dávat k prsu, pravidelně pila a dostala se do větší pohody. Mléka najednou bylo víc, postupně jsem syna opět zkoušela dát k prsu. Když mu mléko teklo, tak už se nerozčiloval. A pak už jsem mohla vynechat i umělé mléko.

Jaké byly největší krizové kojící momenty, kdy jste měla pocit, že to vzdáte? Jak jste je dokázala překonat?

Krizí bylo více. Myslím, že první byla hned v prvním týdnu. Až poté, co jsem se ujistila, že techniku mám správnou a připustila, že to není moje selhání, když dám synovi umělé mléko, pomohlo to. Další velká krize byla, když mi nefungovala odsávačka a syn u prsu plakal. V obou situacích šlo hlavně o moji psychiku, ale odborná pomoc a rada velmi pomohla k tomu, abych se uklidnila a nevzdala to.

Když přisly všechny ty překážky a těžkosti měla jste podporu okolí? Měla jste čas se na kojení plně soustředit a vykašlat se na všechny jiné povinnosti, domácnost atd?

Opora v okolí byla velká. Je pravda, že některé situace, například to stěhování nebo povinnosti do školy nešly úplně odsunout. Manžel to někdy chtěl vzdát dříve než já, ale díky němu se mi dostalo právě odborné pomoci, kterou bych jako manželka nelékaře neměla. Rodina mi taky velmi pomohla. Máma mi několikrát přijela na výpomoc a moje sestry mi při návštěvě pomohly s úklidem. 

Jak si dnes vysvětlujete, že jste to dokázala? Nevzdala…

Celou dobu jsem byla přesvědčena, že to půjde. A když to vypadalo, že to vzdám, vždy se našel někdo z okolí, kdo mi dal radu nebo mi pomohl. A tak postupně jsem to nějak dotáhla až k tomu, že jsem kojila plně. 

Když se podíváte zpět, udělala byste něco jinak?

Asi ne, zpětně si samozřejmě uvědomuji, že spoustu věcí jsem mohla dělat lépe. Ale spíš je pro mě důležité, se z toho všeho poučit. 

Jak dlouho jste nakonec kojila?

Kojila jsem rok a čtvrt, po té době jsem už cítila, že mě to víc vyčerpává a synovi už to nepřináší tolik užitku.

Markéto, jste nyní před porodem druhého miminka – jak vše prožíváte? Jak se cítíte vzhledm ke kojení? Převládají obavy nebo jste si jistá, že pokud jste ustála všechny nástrahy v minulosti, tak teď už Vás nic nepřekvapí?:)

Doufám, že už mě takové problémy nečekají. Ale pokud ano, tak už jsem snad připravena na vše. Tentokrát jsem více v pohodě. Už vím, do čeho jdu. Je pravda, že zas nebudu mít tolik prostoru kvůli tomu, že už mám doma staršího syna. Částečně mě uklidňuje to, že kojit jsem přestala teprve před rokem, tak by vše mohlo jít snáz a rychleji – což mi naznačuje i to, že už asi od 7. měsíce těhotenství se mi opět tvoří mléko. Teď jsem velmi pozitivní a moc se těším.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s